Městys Nedvědice
Menu

Zpravodaj

Aktuální číslo:
září 2017
zpravodaj

Memorandum
Memorandum „O zachování tmavé noční oblohy na Bystřicku“

Projekt
Po naučných stezkách na hrad Pernštejn






informace o projektu

Vyhledávání


Pokročilé vyhledávání

Pověsti



Pověsti

  1. Pomsta medvědice (vznik názvu Nedvědice)
  2. Pernštejnský tis (o spojení tisu s hradem)
  3. O původu místa Klečany (část Nedvědice)

POMSTA MEDVĚDICE

V době, kdy právě postavený hrad Pernštejn neměl ještě žádné jméno, míval pod hradem své bydliště uhlíř. Byl to muž svalnatý, otužilý a statečný. Ustavičný pobyt na zdravém vzduchu a těžká práce zocelily jeho svaly a časté zápasy s dravou zvěří ho učinily nebojácným a neohroženým.

Jednou se toulal lesy a ve sklaní rozsedlině objevil medvědí doupě. Uchopil do ruky tesák a nahlédl dovnitř. Byl odhodlaný bojovat i s medvědem. Jaké však bylo jeho překvapení, když ve sluji našel jen hrající si medvíďata.

Uhlíř neváhal ani okamžik, uchopil mláďata a odnesl je domů na hraní svému malému synkovi. Radost dítěte však dlouho netrvala. Na druhý den zanesl uhlíř medvíďata na hrad a daroval je hradnímu pánovi.

Když se medvědice vrátila do sluje a zjistila, že jí někdo uloupil mláďata, dala se do hrozného řevu. Ztráta mláďat z ní učinila zuřící šelmu. Vyrazila z doupěte a pobíhala po lese. Mohutnými tlapami rozrývala půdu a ničila vše, co jí přišlo do cesty.

Bystrý čich ji konečně přivedl na stopu. Přiběhla k uhlířově chaloupce právě ve chvíli, kdy uhlíř se ženou odešli k milíři. Doma pokojně spal pouze malý hošík. Rozlícená medvědice marně hledala svoje mláďata, marně je volala, marně čenichala. Nakonec popadla uhlířova synka a zmizela s ním v lese. Uloupení medvíďat tak uhlíř těžce odpykal.

V místech uhlířovy chalupy vznikla později ves. Na památku smutného uhlířova příběhu byla nazvána Nedvědicí. Do obecní pečeti později dostala vzpřímenou medvědici, jež nese v předních tlapách dítě. A nově postavený hrad byl pokřtěn na Medvědí kámen, německy Bärenstein. A odtud byl jen krůček k českému názvu Pernštejn.



Z knihy pověstí Karel Kalláb: V tajemných zátokách Svratky, 1931,
Upravil: Antonín Špaček


PERNŠTEJNSKÝ TIS

Podél řeky Švarcovy se vracel unavený poutník. Spěchal pod rodnou střechu, ale krok už měl těžký a roztřesený. Měl za sebou dlouhou cestu, vracel se až ze Svaté země. Na zádech už také nesl hezkou řádku křížků. Unaveně se opíral o tisovou hůl z palestinského háje a bílý vlas i dlouhý plnovous mu vlály ve větru.

Náhle před ním vyrostl holý skalnatý kopec a na něm spatřil lidské mraveniště. Lopotili se tam kameníci, tesaři, zedníci i horníci, celkem stovky poddaných z okolních vesnic. Jedni snášeli kámen a silné kmeny, další otesávali mramorové kvádry, někteří hloubili sklepy, příkopy a studnu.

Poutník zůstal zaražen nad takovou troufalostí a hned se zajímal, co to lidé staví na takové strašné skále.

„Stavíme hrad, „ odsekl jeden kameník a dále si hleděl práce.

„Nikdy se vám to nepovede! Na skále nemůže vyrůst další skála!“ zhrozil se stařec.

„Stavíme z kamene a ne z tvé víry!“ narovnal záda kamenický mistr. „Stopy tvých kroků dávno zanese písek, ale naše dílo tu bude stát!“

„Nic tu nebude stát! Ani strom, ani keříček se tu neuchytí!“ zahřímal poutník a potom zarazil hůl do kamenné sutě.

„Dříve se tato stará hůl na skále uchytí a letorosty vydá, nežli vy postavíte hrad!“

Pak kvapem odešel a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Lidé pokračovali ve své práci a zjara užasli nad zázrakem.

Hůl skutečně zapustila kořeny, s první mízou se objevily puky a zanedlouho vypučely zelené ratolesti. Současně začaly růst ze skal kolmé zdi. Trvalo ještě řadu let, než byl vystavěn Pernštejn, jeden z nejpevnějších a nejkrásnějších hradů.

Pod hradbami zatím vyrostl z poutníkovy hole štíhlý strom, jenž staletími zesílil v mohutný tis. Na Pernštejně se věří, že strom je strážcem hradu a že s ním má společné osudy. Když bouře zničila část koruny, klesla i velká klenba v hradní síni. A když uschla jedna tisová větvička, musel být z hradu snesen celý chatrný ochoz. Až prý padne tento krásný strom, zanikne i hrad Pernštejn.



Z knihy pověstí Hynek Jurman: Zubštejnské dědictví, 2002


O PŮVODU JMÉNA KLEČANY

Kam se hrabali Rožmberkové na Pernštejny! Těm patřilo jeden čas mnohem více statků a zboží než pánům z Růže. Jejich byl Tovačov, Přerov, Lipník i Prostějov, patřila jim Hluboká, ale i Pardubice a třeba Litice. Tím více jim vadilo, že svobodný dvorec na dohled od Pernštejna měl svého vlastního pána. Hospodařil na něm zeman Vítek se svou starou matkou. K pernštejnské vrchnosti ho vlastně vázala jediná povinnost, musel zde žádat o povolení k sňatku.

Na ten však Vítek nepomýšlel, žil svobodně a po svém, věnoval se práci, ale nezapomínal ani na lov a zábavu. Jeho dvorec byl trnem v oku pánům z Pernštejna, kteří jej chtěli připojit ke svým državám. Činili proto Vítkovi různá příkoří, ale ten vše statečně snášel a o nic nehodlal prosit.

Jeho stará matka však stárla a začala snít o mladé hospodyni. Což o to, o nevěsty neměl Vítek nouzi, ale jít prosit na hrad se mu nechtělo. Matka však stále naléhala, a tak syn nakonec poslechl.

Potlačil v sobě hrdost a rozvážně stoupal vzhůru k hradu. Byl předveden před pána, poslušně požádal o povolení, ale svolení nedostal. Pernštejn se s chutí pásl na jeho ponížení a nakonec se mu vysmál:

„Kdybys přišel i v kleče, stejně povolení nedostaneš!“

Zdrcený Vítek přestal vycházet ze svého obydlí, trápil se a nadával na mocného souseda. Matka však byla neodbytná, nadále naléhala a syn ještě jednou poslechl.

Na vlastním dvoře poklekl a po kolenou zamířil ke hradu. Ploužil se tak pomalu vpřed, ale více než rozedraná kolena ho bolelo ponížení a potupa, k níž se sám propůjčil. Asi v polovině cesty mu došla trpělivost, vyskočil na nohy a vztekle zvolal:

„Nikdy se ti nepoddám ryšavý Pernštejne! Už bylo dost křivdy a bezpráví! Poddaný lid se musí dočkat spravedlnosti!“

Vrátil se domů a na zarmoucenou mámu ani nepohlédl. Ta teď začal konat sama. Klekla si před prahem, po kolenou vyšla z dvorce, urazila tak dlouhou cestu kolem potoka a po kolenou se drala i vzhůru ke hradu. Došla tak až k hodovní síni! Zde se postavila před pána a začala prosit za syna.

Pán pohlédl na její do krve rozedraná kolena a snad se v něm pohnulo svědomí. Zželelo se mu nebohé ženy a vyhověl jejímu přání.

Vítek se brzy šťastně oženil a svobodný dvorec byl na památku zoufalého činu staré vdovy nazván jménem Klečany.



Z knihy pověstí Hynek Jurman: Zubštejnské dědictví, 2002






[ Zpět ]
Městys Nedvědice
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.12 sekund
Theme by BLASSENweb
Vaše IPv4 adresa: 54.234.255.29